O MNĚ

"Své limity a hranice si každý vytváří v hlavě sám."
"Člověk dokáže vše, v co sám věří." 
"Nic v životě není náhoda. Vše je tak, jak má být a vše má svůj důvod a čas."

Jmenuji se Martina, je mě 37 let, jsem vdaná a mám dvě děti. Pocházím z hokejového města KLADNA, ale nyní žiji v obci Hovorčovice, okres Praha - východ. 

V roce 2003 jsem vstoupila do "dospěláckého života", kdy jsem MATUROVALA z oboru management obchodu, - z oboru, kterému jsem se nikdy nevěnovala. Krátce po škole, a po krátkých pracovních zkušenostech se mně naskytla shodou okolností příležitost, odcestovat v roce 2005 za velkou louži. USA. Zkušenost - veliká. Vděčnost - obrovská. Po návratu do České republiky v roce 2006 jsem další "náhodou" vkročila do světa justice, přičemž v oblasti státní správy stále pracuji. Vystudovala jsem bakalářské studium (2007-2010), obor - veřejná správa, a posléze o několik let později jsem dokončila magisterské studium (2018-2020), obor - kriminalisticko-právní specializace.

Již od střední školy mojí velkou zálibou je osobní rozvoj - sebevzdělávání - pomoc druhým. V rámci svoji pracovní pozice mně zajímali i ostatní lidé. Proto jsem se rozhodla v roce 2011 absolvovat kurz Nehtové designérky. A tak jsem mohla ženám pomáhat, aby byly krásnější. Tuto činnost jsem vykonávala celých 5 let. Od 12/2016 se tomu již nevěnuji, a to nejen z důvodu nástupu na MD, ale také z důvodu, že mě tento obor přestal naplňovat. Pořád to nebylo ono. Cítila jsem, že pomoc druhým není dostatečná. Pak přišel zlomový rok 3/2015, kdy zase tak trochu "náhoda" zapříčinila, že jsem se rozhodla absolvovat - Rekvalifikační kurz - Masér pro sportovní a rekondiční masáže. A ten samý rok následoval další kurz - 9/2015 jsem se po špatné zkušenosti s trenérem (7/2012) rozhodla absolvovat kurz - Instruktor fitness, který byl prvotně pouze pro mé osobní potřeby. 

Vždycky jsem tíhla pomáhat druhým. Přišlo mě to jako samozřejmost. Musím uznat, že těm druhým také. A vše má mít nějaké hranice. Až já sama jsem se přes koučovací sérii dostala do fáze, kdy chci pomáhat jinak. Hlavně jinak pro mě samotnou. Uplynuly dva roky, kdy jsem po koučování, začala 12/2020 kurz - Základních koučovacích dovednost s následným pokračujícím kurzem - RE Kouče. A až nyní jsem pochopila, že nic nebyla náhoda, že vše se odehrálo z nějakého důvodu, vše mělo svůj čas, a vždy v tom byl podstatný důvod. 

Nyní vím že jsem propojila důležité - Jak pomáhat druhým. Více naleznete v sekci Profil kouče -  (Profil kouče).

Říká se, že vše zlé je pro něco dobré. A já s tím mohu jen souhlasit. Vše špatné, co se v mém životě odehrálo, čím jsem si prošla, co jsem prožila, i to, co jsem odmítala, tak mně posouvalo dál. Samozřejmě, že tohle dokážu říct až teď zpětně, když jsem si postupně uvědomila tolik věcí. Uvědomila jsem si, proč se děly nějaké věci, situace, proč mě do života přicházeli stálé stejní lidé a stálé stejné situace. 

Musím přiznat, že trvalo hodně let, než jsem si uvědomila podstatné věci. Uvědomila jsem si to, jaký žiji život, za to si mohu jen já sama, jen já sama mám za něj zodpovědnost a jen já mohu vědomě tvořit život, jaký chci. Pochopila jsem, že je nesmysl se s někým srovnávat a mít pocit méněcennosti. Každý je výjimečný, každý je svůj, každý z nás má jedinečný příběh, který dodává sílu na autenticitě. 

Samozřejmě, takovému uvědomění předcházelo ne úplně lehké období. V té době jsem to tolik nevnímala, ale teď zpětně vím, že jsem jak v osobní, tak v pracovní rovině žila s hodně nízkým sebevědomím a s nulovou sebehodnotou. A s ohledem na to, že jsem vždy hlavně brala ohledy na ostatní, nežila jsem v souladu se sebe samou, občas jsem jednala v rozporu se svým vnitřním přesvědčením, protože jsem se bála reakcí druhých. V souvislosti s tím jsem si myslela, že si ani nezasloužím nic dobrého a hezkého, kvalitní vztahy ať už partnerské, tak přátelské. Dlouhou dobu jsem ať už vědomě, nebo nevědomě vyhledávala partnery, se kterými jsem prožívala velmi toxické vztahy, a v té době jsem si myslela, že je to takhle v pořádku. Zažila jsem domácí násilí ze strany partnera, které trvalo skoro rok, a neuměla jsem se z toho vyhrabat pryč, protože jsem omlouvala druhou stranu, že to takhle přece nebylo myšleno. Udržovala jsem toxická přátelství s lidmi, kteří mně jen využívali pro svůj prospěch, s lidmi, kteří se ve finále ukázali "jací opravdoví jsou přátelé" a s lidmi, kteří ze mě neuvěřitelně vysávali energii. 

Dále jsem si uvědomila to, že neumím říct NE. Věděla jsem, že se potřebuji nutně naučit, jak říkat NE. V současné době musím přiznat, že s tím mám stále problém, i když už je to na lepší cestě, a dokážu říct - NE - když mě to není úplně příjemné, není to mou prioritou, nebo mě to nějakým způsobem omezuje. Souhrnně lze také říct, že velkým problémem a mou neschopností bylo pracovat s emocemi. Neuměla jsem, nebo nedokázala jsem vůbec připustit emoce. Až nyní dokážu říct, že jsem se naučila - Jak poznat svoje emoce. Pojmenovat svoje emoce. Zpracovat svoje emoce. Pustit svoje emoce. 

Postupem času, kdy už jsem začala se svou hlavou pracovat jinak, jsem nedokázala se odpoutat od minulosti, nedokázala jsem některým přátelům či partnerům odpustit. Pak jsem pochopila, že právě odpuštění je důležité. Důležité je hlavně pro mě samotnou. Tím, že odpustím druhému člověku, to nemá nic společného s ním, ale je to můj uzdravovací proces, je to určitá fáze, kdy se člověk začne posouvat dál. A hlavně, odpuštění přináší obrovský pocit svobody a uvolnění. 

V poslední řadě musím přiznat, že jsem sice vždy pracovala v oboru, který mě zajímal, který mě bavil. Ale i tak jsem se dokázala dopracovat k nechuti a k syndromu vyhoření. Myslela jsem si, že si nezasloužím kvalitní práci, radost z práce, kvalitní vztahy na pracovišti a hlavně, ani adekvátní finanční ohodnocení. Do práce jsem chodila s velkou nechutí, se žaludečními problémy, s vyčerpáním, s pocitem, co zase bude, s pocitem, že cokoliv udělám, bude málo a špatně. Při odchodu z práce přišla malá úleva, ale poté se stejně dostavil stres z toho, že druhý den to bude to samé. Unavovaly mě vyčerpávající toxické vztahy na pracovišti, pomluvy a hádky o nesmysly. Tohle jediné mohu naplno říct, že to je v současné době zcela jinak. Hledala, poznávala, zkoumala, vzdělávala se. Našla jsem profesi, která mě baví a naplňuje. Profesi považuji za své poslání. Je nutno podotknout, že vše se vším souvisí. Všechny oblasti jsou tak trochu propojené, a pokud není jedna sféra v pořádku nebo nefunguje, narušuje to i ostatní. 

Základ zůstal stále stejný. Pořád tíhnu k tomu, jak pomoci druhým. 

Jen jsem potřebovala projít takovýmto procesem. Vím, že jsem potřebovala určité životní lekce, které mě posunuly dál a díky kterým jsem dosáhla i osobnostního růstu. Zpětně vím, proč. Cítím za tohle neskutečnou vděčnost. 

Ptáte se, proč tohle všechno?

Baví mě to. Naplňuje mě to. Dává mě to smysl.

Mohu lidem pomáhat, měnit jejich životy, aniž bych ničila ten svůj. 

💜🤍💜