Historie masáží

V současné době jsou masáže nedílnou součástí rehabilitačního života. Podle dostupných zdrojů lze pojem masáže dohledat až do samotného pravěku. Již pravěký člověk věděl, že třením či mačkání lze docílit uvolnění napětí a zmírnění bolesti svalů. Pojem masáž, jak se mylně můžeme domnívat, nepochází z francouzštiny, ale má původ ve staročeštině. Slovo masáž pochází tedy ze slova "massó", což znamená - hníst či mačkat. Již ve starém Egyptě v 16. století př. n. l. dochoval svitek 108 článků, který obsahoval léčebné metody.

Je nutné podotknout, že zdravotní význam masáže je všeobecně přeceňován. Od veřejnosti je na maséra kladen důraz na vysokou znalost a úroveň odborného lékaře. Masáže prováděné mimo oblast zdravotnictví mají minimální léčebný efekt. Jejich význam je spíše psychologický než terapeutický. Žádný druh masáže nenahradí kauzální léčbu. Žádná masáž nevyléčí nemoc, se kterou si medicína neporadí.

Nejstarší památkou v Číně - "Nei Ťing Su Wen" - "Kniha o obtížích" nebo "Kniha o vnitřních nemocech". Za jejího autora je považován Chuang-ti, který žil v letech 2689-2598 př. n. l. (ovšem některé zdroje tvrdí, že žil kolem roku 3000 př. n. l.). V knize je již zmiňována masáž jako jedna z léčebných procedur.

Kchung-fu-c´- známý pod jménem Konficius (552-479 př. n. l.) - vypracoval metodiku masáže. Současně s masáží doporučoval provádět dechovou gymnastiku jako účinnou léčebnou kúru.

V Číně již v 6.století fungovala Vysoká lékařská škola, kde se přednášela a prakticky vyučovala masáž

Ve Starém Řecku se objevilo dílo o masáži - Odyssea, Hipokratés - využívali a znali léčebné účinky masáže pro zmírnění svalového napětí

Řecký lékař Asklépiadés - rozšířil medicínské znalosti a zručnost, zpracoval několik druhů masáží, včetně léčebné masáže, suché masáže, masáže s použitím tuku, dlouhodobé či krátkodobé. Zavedl nový masážní hmat - chvění.

Aulus Cornelius Celsus (25 - 50 př.n.l.) - autor "Osm knih o lékařství", ve které podrobně popisuje masáž

Římský lékař Claudius Galenus (129-200) - osvědčil se jako dobrý praktik v oblasti chirurgie. Osvědčil si masérské techniky, které zdokonalil. Zavedl přípravnou masáž zápasníků před bojem či závodem a po zápase používal masáž k odstranění únavy. Poznal vliv pravidelné masáže na zvýšení výkonnosti a na oddálení únavy svalů. Objevují se již lázně s vyhřívanými podlahami a stěnami.

Císař Publius Aelius Hadrianus (76-138) zavedl v roce 117 vzájemnou masáž u vojáků, a to za účelem zlepšení jejich fyzické kondice potřebné pro dlouhé a vyčerpávající pochody

Středověk - znamenal velký úpadek oboru masáží, a to převážně z hygienických důvodů a šířící se infekčních chorobám. V této době byly masáže považovány za obnažování těla, za nemravnost. Jejich rozvoj se pozastavoval, kdy nabývaly různých předsudků a ne příliš dobré pověsti. Masáže byly zavrženy i oficiální medicínou.

Až Arabové navázali na poznatky antického světa, a nadále rozvíjeli se přírodní vědy a lékařství. Arabské lázeňství získávalo vysoký standard.

Až mnohem později byla masáž "znovu objevena" a byly ji přiřčeny léčebné účinky. Ovšem až v 19. století získala masáž moderního pojetí, jaké známe dnes. Na tomto měl velkou zásluhu švédský teolog Pehr Henrink Ling (1776-1839).

1813 - založil Ústřední ústav švédské gymnastiky - systém byl zaměřen na pohybový aparát, kde masáž byla součástí výuky.

Isidor Zabludowský (1851-1906) - velký význam měla jeho masérská škola, který nejdříve působil v Petrohradě, poté přednášel na univerzitě v Berlíně.

Ortoper Vítězslav Chlumský (1867-1943) - vydal v roce 1906 první publikace "O masáži"

Ve 30.letech podle Zabludowského školy zavedl masáže i profesor balneologie - Eduard Cmunt.

Prof. MUDr. Eduard Cmunt - vydal "Příručka masáže, lázeňských úkonů a pedikúry." Začal se používat pojem klasické masáže, ze které se postupem času diferencovaly i ostatní druhy masáže.

V roce 1934 - v Československé republice byla povolena masérská živnost